A pak že pes je úplně blbej...

Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...

17. října 2009

Když se náš kamarád Honza se svou ženou Jarmilou před lety přestěhovali do Dallasu, pořídili si labradora. Nic extra. Prostě takový klasický žlutý vysmátý pes, který je v každé reklamě, protože pasuje líp na kameru než černá chupatá slintající obluda zvící almary po mormonský babičce z Kansassu.

Kamarádův pesan naštěstí žádná obluda nebyl a k almaře měl taky daleko. Zato v šišce, mu to šrotovalo o sto šest. Což ostatně všem hafanům, když jde o vymýšlení blbostí. Pokud jde o našeho hafištěka, ten je na vymejšlení pitomostí přímo fabrika, ale o tom zase někdy jindy.

Kuba, jménem Čech, domovem Američan s českými páníčky, měl život přibližně stejný, jako kdejaký voříšek v Horní Dolní u Plzně. Ale s jednou výjimkou. Každé ráno mu před domem projel kluk na kole, a přesně tak jak to známe z filmů, rozhazoval k jednotlivým domům noviny.

Obzvlášť ty sobotní, pěkně masivní, dolétly většinou až na zápraží. A tak se jednoho dne stalo to, co se muselo stát. Balík přistál psovi rovnou pod čumák. Ten, domnívaje se, že to je nová hračka, bafnul tajmsy do tlamy, a už s nimi mazal domů. Jenže cestou narazil na paničku...

Panička, domnívaje se, že narazila na prvotřídního inteligenta, nebyla dojmu, že Kuba, pejsek to náš šikovnej, nese noviny paničce a místo toho aby mu vynadala jakej je trouba a co to zase žvejká, roztála. Sáhla po pamlsku... no a tím to všechno začalo.

Kuba totiž nebyl žádný psí pitoma a celkem rychle si uměl spočítat, že jedny noviny rovná se jeden pamlsek. To máme šestery noviny týdně, což dělá šest pamlsků, krát čtyři týdny a dvanáct měsíců...

Nevýhodou americké výchovy je, že vede k samostatnosti. Možná až příliš. A zřejmě nejen lidi, ale i psy. Neuplynulo tak ani moc vody v Trinity River a jednoho dne přinesl Kuba domů noviny dvoje. Rychlé vyšetřování snadno odhalilo, že jediný, komu chybí přísun čerstvých informací je sousedka. Ta naštěstí vše brala sportovně, a tak se Honza domníval, že tím celá story končí. Jenže nekončila.

Pes každé ráno přinesl domů noviny, slupnul pamlsek a zmizel k sousedům. Bafnul do tlamy noviny, donesl je sousedce, slupnul pamlsek a vrátil se domů. Když to Honza zjistil, pokrčil jen rameny a pustil celou věc z hlavy. Konec konců, když to nikomu nevadí...

A nevadilo. Uplynulo dalších pár týdnů, když tu se začaly dít zvláštní věci. Kuba rostl. Když už začal povážlivě připomínat almaru po mormonský babičce, což u labradorů nebývá zrovna zvykem, celý to prasklo.

Milej pesan totiž stihl ráno oběhnout celou ulici, a roznosit noviny ke všem domácnostem. Jedny noviny, jeden pamlsek, desatery noviny deset pamlsků, to máme krát šest dní, čtyři týdny a jeden rok...

Přišel konec. Kuba potupně putoval na dvůr, kde žádní kolportéři s tiskem nejezdí, a pamlsky tam taky nerostou. Dostal domácí vězení, zahájil dietu, a za pár měsíců už zase připomínal toho krásného žlutého psa. Jen každé ráno tak trochu posmutněle koukal skrz dům směrem, kde právě do trávy plesknul balík ranních novin. A pak ať mi někdo tvrdí, že pes je úplně blbej...