Moje sametová

Blíží se 25. výročí pádu komunistického režimu a televize překypuje příběhy plnými velkých myšlenek. Jenže já si to pamatuju úplně jinak. 

Byl jsem na průmce, o politice jsem věděl prd a po škole jsem s klukama chodil na Barču na jedno, protože nikde jinde v Dolních Počernicích nám na naše ksichty nenalili. Kšeftovalo se s kazetama od Vietnamců, s deskama od Poláků, případě s ruským benzínem kterej někdo tahal z Milovic, a nějaká revoluce nám byla šumák. Teda kromě Chozého Kohlíčka. Ten k nám jezdil na víkendy ze sousední Hostivaře za babičkou, byl o rok starší, chlastal první ligu, a furt mlel něco o pluralitě, demokracii a Chartě. Ale brali jsme to tak, že každá putyka má mít svýho exota a tak jsme chlastali společně.

Jednou jsem potkal Havla. To bylo někdy v létě, v úplně jiný hospodě, a pamatuju si to ta trochu mlhavě. Ostatně kdysi jsem to popsal v jedné povídce. Seděl tam s máničkama, a jelikož naší punkové partě neobjednal ani pivo, celkem jsme ho ignorovali. Škoda. Mohl jsem dnes tvrdil, že jsem chlastal s prezidentem.

Pak přišel Albertov. Tam jsem nebyl. Zrovna jsem se seznamoval s pracovním procesem, ale moc mi to nešlo. A pak jsem musel jet na Václavák. Kousek od něj bydlel nějakej zmetek, kterj mi dlužil prachy za koženou bundu. A jelikož jsem byl zrovna švorc, což nebyl až tak neobvyklej stav, celkem by se mi hodily. Jenže jsem tam nedošel. Venku jsem potkal nějakou brunetu s obrovskejma kozama, která mi vnucovala nějakej leták. A mluvila tak trochu jako Chozé, ale ten dekolt byl neodolatelnej. Navíc moje vyholená hlava s tříbarevným čerokýzem jí zjevně lahodila. Narozdíl od policajtů, který kvůli ní furt prudili. Ale měl jsem to i na fotce v občance, tak nakonec vždycky zklapli a vyhodili mě.

Pluralita názorů a demokracie byla fajn. Večer jsem seděl v nějakým chartitickým bytě kus od Bílý labutě, kole pobíhala spousta lidí s papírama a transparentama a talířema plnýma jídla, já točil klikou cyklostylu a druhou rukou šátral mezi půlkama tý brunety. A jak se k ránu ukázalo, předpoklad stál za to. Bohužel, od té doby jsem jí neviděl.

Druhý den jsme vyrazili do Varů. Byl jsem vyslán coby znalec, jelikož jsem tam měl babičku. Na zádech batoh plný letáků, v kapse krabičku startek a pár drobnejch. Když jsme z rozhrkaný karosy vypadli na tržnici ven, byla tam zima jak v ruským filmu. Všichni v zimnících, a na dva divný týpky s letákama se koukali dost divně. Chodili jsme tam asi hodinu, než jsem potkal strejdu Müllerů. V obličeji měl nefalšovaný zděšení, ale rodinné vazby vyhrály nad partajním uvědoměním. Dostal jsem radu ať se zdekuju, jinak nás seberou, tak jsem si to vzal k srdci, a zbytek dne jsme strávili v bufetu vedle Tržnice, kde jsme za pár piv a bramboráky rozdali zbytek letáků.

Pak to vzalo rychlý spád. Demonstrace na Václaváku, pracovní proces šel stranou, výpověď mi o pár měsíců později poslali domů poštou. S kámošem s Uhříněvsi jsme si za pomoci vajíčka a pár dalších propriet zfalšovali datum narození v občance, a o dva dni později jsme byli členy stávkového výboru. Všude kolem byla neuvěřitelná euforie. Každá noc u nějaký jiný ženský, přes den mrznutí v ulicích, kromě chvil kdy jsme jezdili na fakultu pro letáky, v noci nekonečný zásoby pití a jiných radostí.

Partu která hlídala pod Koněm lidi zásobovali skvěle. Jídlo, pití, ale i peníze. Do toho se ta ochomejtal Jonák s jeho bílým Mercedesm a nabízel za pár kaček členství v jeho klubu provokačních mercedesů. Melantrich, Letná, celkem mazec. Viděl jsem znovu Havla, slyšel Kubišovou a Hutku, se kterým jsem se pak potkal v nějaký hospodě, a celkově to byl dost slušnej mejdan.

Protože klíče od baráku mi v té době matka ještě nestihla sebrat, cinkal jsem s nima na náměstí, steně jako tisíce dalších a celej ten mejdan jsme si s docela užívali. Někde se objevil parta Amíků se zásobou hašiše, a po nějakém čase když jsem se konečně probral v nějakým bytě na Žižkově, revoluce byla v trapu.

Sečteno podrtrženo, narozdíl od většiny politiků si to pamatuju úplně jinak. Byla zima, ale byl to jednoznačně nejlepší mejdan na jakým jsem kdy byl. A jediný co mi po něm zbylo je dopis z prosince 1989 od jedný paní z Toronta. Přála mám ať vydržíme, že krajani jsou s náma. A přiložila litrovku Honzy Chodce. Dopis mám dodnes v šuplíku. Honzu už dávno ne :-)