17. října 2009
Když se náš kamarád Honza se svou ženou Jarmilou před lety přestěhovali do Dallasu, pořídili si labradora. Nic extra. Prostě takový klasický žlutý vysmátý pes, který je v každé reklamě, protože pasuje líp na kameru než černá chupatá slintající obluda zvící almary po mormonský babičce z Kansassu.
Kamarádův pesan naštěstí žádná obluda nebyl a k almaře měl taky daleko. Zato v šišce, mu to šrotovalo o sto šest. Což ostatně všem hafanům, když jde o vymýšlení blbostí. Pokud jde o našeho hafištěka, ten je na vymejšlení pitomostí přímo fabrika, ale o tom zase někdy jindy.
Kuba, jménem Čech, domovem Američan s českými páníčky, měl život přibližně stejný, jako kdejaký voříšek v Horní Dolní u Plzně. Ale s jednou výjimkou. Každé ráno mu před domem projel kluk na kole, a přesně tak jak to známe z filmů, rozhazoval k jednotlivým domům noviny.
Obzvlášť ty sobotní, pěkně masivní, dolétly většinou až na zápraží. A tak se jednoho dne stalo to, co se muselo stát. Balík přistál psovi rovnou pod čumák. Ten, domnívaje se, že to je nová hračka, bafnul tajmsy do tlamy, a už s nimi mazal domů. Jenže cestou narazil na paničku...
Panička, domnívaje se, že narazila na prvotřídního inteligenta, nebyla dojmu, že Kuba, pejsek to náš šikovnej, nese noviny paničce a místo toho aby mu vynadala jakej je trouba a co to zase žvejká, roztála. Sáhla po pamlsku... no a tím to všechno začalo.
Kuba totiž nebyl žádný psí pitoma a celkem rychle si uměl spočítat, že jedny noviny rovná se jeden pamlsek. To máme šestery noviny týdně, což dělá šest pamlsků, krát čtyři týdny a dvanáct měsíců...
Nevýhodou americké výchovy je, že vede k samostatnosti. Možná až příliš. A zřejmě nejen lidi, ale i psy. Neuplynulo tak ani moc vody v Trinity River a jednoho dne přinesl Kuba domů noviny dvoje. Rychlé vyšetřování snadno odhalilo, že jediný, komu chybí přísun čerstvých informací je sousedka. Ta naštěstí vše brala sportovně, a tak se Honza domníval, že tím celá story končí. Jenže nekončila.
Pes každé ráno přinesl domů noviny, slupnul pamlsek a zmizel k sousedům. Bafnul do tlamy noviny, donesl je sousedce, slupnul pamlsek a vrátil se domů. Když to Honza zjistil, pokrčil jen rameny a pustil celou věc z hlavy. Konec konců, když to nikomu nevadí...
A nevadilo. Uplynulo dalších pár týdnů, když tu se začaly dít zvláštní věci. Kuba rostl. Když už začal povážlivě připomínat almaru po mormonský babičce, což u labradorů nebývá zrovna zvykem, celý to prasklo.
Milej pesan totiž stihl ráno oběhnout celou ulici, a roznosit noviny ke všem domácnostem. Jedny noviny, jeden pamlsek, desatery noviny deset pamlsků, to máme krát šest dní, čtyři týdny a jeden rok...
Přišel konec. Kuba potupně putoval na dvůr, kde žádní kolportéři s tiskem nejezdí, a pamlsky tam taky nerostou. Dostal domácí vězení, zahájil dietu, a za pár měsíců už zase připomínal toho krásného žlutého psa. Jen každé ráno tak trochu posmutněle koukal skrz dům směrem, kde právě do trávy plesknul balík ranních novin. A pak ať mi někdo tvrdí, že pes je úplně blbej...